V dávné době patřil revír na území Preškavy rodu Kinských se sídlem v České Kamenici. Po roce 1945 využilo mnoho majitelů honebních pozemků (do 200 ha) možnost režie svého pozemku, a tak vzniklo na území Preškavy mnoho malých či větších honiteb. Od znárodnění až doposud vznikla pouze jediná honitba Prysk, která má okolo 1000 ha.
Do roku 1950 se na území Preškavy vyskytovala především zvěř srnčí a několik kusů kamzíků, které byly na Českokamenicku vysazeni v roce 1907. Z drobné zvěře se zde vyskytoval zajíc, bažant, koroptev a další drobná zvěř.
Po roce 1950 se do Preškavy začíná rozšiřovat zvěř jelení z oblasti Doubice, kde byla před válkou tato zvěř v oboře, ale po válce se obora již neobnovila a jelení zvěř se tak začala rychle rozšiřovat a vytlačovat zvěř srnčí.
V roce 1960 došlo k odchytu 9 kusů kamzičí zvěře, která byla převezena do nově zakládaného chovu ve Velké Fatře na Slovensku.
Po roce 1960 se rapidně rozšiřuje i zvěř černá (prasata), která se na území Preškavy předtím vyskytovala jen výjimečně. K rozmnožení pomohlo přemnožení prasat za hranicemi s Německem, migrace pomocí lánů s kukuřicí z vnitrozemí, ale o velmi dobré semenné roky (po roce 1990), kdy bylo dostatek potravy v podobě bukvic a žaludů.
Mezi lety 1965 až 1975 byla v honitbě Prysk odchovna bažantů, která se v budoucnu
zrušila pro velkou finanční náročnost chovu. Vysazováno do honitby bylo přibliţně
200 kusů.
zrušila pro velkou finanční náročnost chovu. Vysazováno do honitby bylo přibliţně
200 kusů.
Od roku 1965 dochází v Kamenickém Šenově u Československých státních statků
(ČSSS) ke zřízení pasteveckého střediska, do něhož byl zahrnut i Prysk. Všechny
pole a louky byly scelovány do velkých ploch, hráze mezi políčky a sekanými
loukami byly odlesněny, kameny zlikvidovány a všechno oploceno ostnatým drátem
a po pastvinách se prohánělo cca 300 – 400 krav. Nastal totální úbytek veškeré
drobné zvěře, zvěře srnčí, jedině zvěř jelení se stávajícím podmínkám přizpůsobila
a z jednostranné potravy, která zbyla na loukách po pastvě dobytka, začala hledat
potravu v lese a místy ho devastovat.
(ČSSS) ke zřízení pasteveckého střediska, do něhož byl zahrnut i Prysk. Všechny
pole a louky byly scelovány do velkých ploch, hráze mezi políčky a sekanými
loukami byly odlesněny, kameny zlikvidovány a všechno oploceno ostnatým drátem
a po pastvinách se prohánělo cca 300 – 400 krav. Nastal totální úbytek veškeré
drobné zvěře, zvěře srnčí, jedině zvěř jelení se stávajícím podmínkám přizpůsobila
a z jednostranné potravy, která zbyla na loukách po pastvě dobytka, začala hledat
potravu v lese a místy ho devastovat.
V r. 1973 došlo po dlouhých schvalovacích řízeních k vysazení mufloní zvěře, která
zde původně nebyla, do malé aklimatizační obory na Mufloňáku (stráň v Horním
Prysku později pojmenovaná dle mufloní obory). Zvěř se poměrně dobře a brzo
aklimatizovala, pastva dobytka ani narůstající stav jelení zvěře jim nevadil
a cca. po 20 letech byl v honitbě uloven trofejově zlatý beran. Současně ve stejnou dobu na popud CHKO byla mufloní zvěř prohlášena za nepůvodní v této lokalitě
a zvěř je navržena k likvidaci, což se děje dodnes.
zde původně nebyla, do malé aklimatizační obory na Mufloňáku (stráň v Horním
Prysku později pojmenovaná dle mufloní obory). Zvěř se poměrně dobře a brzo
aklimatizovala, pastva dobytka ani narůstající stav jelení zvěře jim nevadil
a cca. po 20 letech byl v honitbě uloven trofejově zlatý beran. Současně ve stejnou dobu na popud CHKO byla mufloní zvěř prohlášena za nepůvodní v této lokalitě
a zvěř je navržena k likvidaci, což se děje dodnes.
Do nedávných let myslivecky obhospodařovávalo místní honitby Preškavy myslivecké sdružení složené z místních obyvatel, kteří dlouhodobě znali terén, vývoj zvěře i genius loci místních údolí. Současně území spravuje sdružení se sídlem mimo Preškavu a mimo využití místních obyvatel.
"Preškava je jedno z mála významných říjišť v České republice, tedy místem kam přicházejí jeleni z širokého okolí. Po loukách a skalách Preškavy se ale také prohání kamzíci a mufloni. Do okolí se stahují vlci a na nebi můžeme spatřit čápa černého."
Několik příkladů projektů, které byly součástí publikace Preškava - konfrontace intravilánu a extravilánu, vydané jako součást bakalářské práce Ateliéru reklamní a aplikované fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v roce 2015. Autor: Radek Timoftej
Hradby (2015)
—
„Lidé se uzavírají za hradby svých navýšených plotů, aby uchránili svůj majetek jako jsou zahrady, sady a záhony. Takováto ochrana pozemku ale viditelně zhoršuje vzhled pozemku. Mohutné hradby, zvýšené ploty, ostnaté dráty – to vše jsou prvky prevence před přeskokem vysoké zvěře, která je schopna překonat i běžný plot a poté spásat chutné zahrádkářské plodiny, spadané ovoce i zajímavé květiny a keře.
Přísná hranice mezi soužitím získává náhle hmatatelnou podobu.”
—
„Lidé se uzavírají za hradby svých navýšených plotů, aby uchránili svůj majetek jako jsou zahrady, sady a záhony. Takováto ochrana pozemku ale viditelně zhoršuje vzhled pozemku. Mohutné hradby, zvýšené ploty, ostnaté dráty – to vše jsou prvky prevence před přeskokem vysoké zvěře, která je schopna překonat i běžný plot a poté spásat chutné zahrádkářské plodiny, spadané ovoce i zajímavé květiny a keře.
Přísná hranice mezi soužitím získává náhle hmatatelnou podobu.”
Střet (2015)
—
„Intravilán obce Prysk, území zastavěné části obce, kterou protíná silnice jako komunikační tepna obce kopírující místní vodní tok. Pryský potok je využíván lesní zvěří, z toho důvodu je pro zvěř průchod z jedné strany údolí na stranu druhou nemožný bez přechodu přes místní komunikaci.
—
„Intravilán obce Prysk, území zastavěné části obce, kterou protíná silnice jako komunikační tepna obce kopírující místní vodní tok. Pryský potok je využíván lesní zvěří, z toho důvodu je pro zvěř průchod z jedné strany údolí na stranu druhou nemožný bez přechodu přes místní komunikaci.
Silnice se tak stala místem střetu dvou odlišných prostředí. Místem několika křižovatek na sobě kolmo jdoucích cest, kde se velmi často setkávají lidé společně s lesní zvěří. Zahrady, sady a záhony jsou také důvodem, proč se zvěř přesouvá do intravilánu a čím dál častěji migruje přes dopravní komunikace.
Odlehčenou formou jsem princip střetu zachytil v podobě stop, které jsou vytvořeny speciálním fluorescenčním a reflexním sprejem a měly by upozornit řidiče automobilů, cyklisty i pěší na místa se zvýšeným rizikem střetu s lesní zvěří. V obci Prysk se v nočních hodinách (od půlnoci do čtvrté ranní) zhasínají pouliční světla. Místní silnice ani přilehlé komunikace tedy nejsou nijak osvětleny. Reflexně vytvořené stopy jsou tak vhodným upozornění pro řidiče na lokality s častým střetem. Některé stopy svítí samy, jiné se reflexně odrážejí od automobilových světel, případně osvětlení cyklisty nebo chodce.”
Ze záchodového okénka (2014)
—
„Nainstaloval jsem si svou malou video-past do záchodového okénka, kde jsem nechal snímat fotoaparát během večerních a nočních hodin. Za pomoci svítidla na pohybové čidlo se mi podařilo zachytit noční návštěvníky zahrady. Spadaná jablka ze stromu lákala zvěř více, než jsem očekával. Snímky jsou střihy záběrů z natočených videí.“
—
„Nainstaloval jsem si svou malou video-past do záchodového okénka, kde jsem nechal snímat fotoaparát během večerních a nočních hodin. Za pomoci svítidla na pohybové čidlo se mi podařilo zachytit noční návštěvníky zahrady. Spadaná jablka ze stromu lákala zvěř více, než jsem očekával. Snímky jsou střihy záběrů z natočených videí.“
Pryč (2014)
—
„Hromady paroží jelení zvěře nasbírané mými prarodiči během necelých padesáti let jejich putováním krajinou v rámci myslivecké záliby jsou symbolem vztahu a úcty člověka ke krajině. Samotný provedený akt chvilkového návratu paroží do volné přírody mezi kupy dřeva po těžbě lesa byl pro všechny velmi emotivním zážitkem. Stejně tak působí i zajišťování krmiva pro zvěř v zimních měsících, nebo odklízení desítek uhynulých či sražených zvířat (tzv. kadáver) z krajiny.”
—
„Hromady paroží jelení zvěře nasbírané mými prarodiči během necelých padesáti let jejich putováním krajinou v rámci myslivecké záliby jsou symbolem vztahu a úcty člověka ke krajině. Samotný provedený akt chvilkového návratu paroží do volné přírody mezi kupy dřeva po těžbě lesa byl pro všechny velmi emotivním zážitkem. Stejně tak působí i zajišťování krmiva pro zvěř v zimních měsících, nebo odklízení desítek uhynulých či sražených zvířat (tzv. kadáver) z krajiny.”
Sklizeň (2014)
—
Zvěř se z důvodu mizejících hospodářských políček a sadů v okolí vesnic přizpůsobuje bohaté nabídce zahrad a záhonů v intravilánu obce, čímž ovlivňuje zájmy obyvatel vesnice. Květiny, keře, stromky, zelenina i ovoce jsou tím, co lidé pěstují pro svou potřebu a zároveň zvěř spásá.
—
Zvěř se z důvodu mizejících hospodářských políček a sadů v okolí vesnic přizpůsobuje bohaté nabídce zahrad a záhonů v intravilánu obce, čímž ovlivňuje zájmy obyvatel vesnice. Květiny, keře, stromky, zelenina i ovoce jsou tím, co lidé pěstují pro svou potřebu a zároveň zvěř spásá.
Změny v krajinné struktuře nastaly od počátku 2. světové války a posléze i totální výměnou obyvatel v Sudetech a prvky nadcházejícího režimu. Nemalou měrou se na rozmnožení lesní zvěře, okupující lidská sídla, podílí i dlouhodobě chybějící predátoři či rozdílné formy hospodaření v rámci mysliveckých sdružení v širokém kraji.
Preškavské safari (2014)
—
Čím více se člověk stýkal na Českolipsku (nejvíce v obci Prysk) s divokou zvěří, tím častěji se chtěl vyjadřovat k této problematice. V mnoha směrech na různých místech přicházely připomínky i nezodpovězené otázky, kde se stala chyba, že je zvěře kolem lidí tolik. Zda se o chybu vůbec jednalo. Ona konfrontace lidí žijících ve vesnicích a městech se zvířaty, která přicházela z extravilánu, se stupňovala. Lidé začali mít na zvěř averzi, pocit ohrožení jejich majetku, spočívající v rozkvetlých zahradách, bujných záhonech a všem co by zvěř mohla spořádat. Zmiňované uvědomění si, že by člověk žil vedle divokých zvířat na vyhraněném území začala být téměř nemožná. Hledala se vina, kdo za to může. Ani velmi fundovaní lidé mnoha oborů, zaobírajíc se touto problematikou nevědělo, co zásadního to způsobilo.
—
Čím více se člověk stýkal na Českolipsku (nejvíce v obci Prysk) s divokou zvěří, tím častěji se chtěl vyjadřovat k této problematice. V mnoha směrech na různých místech přicházely připomínky i nezodpovězené otázky, kde se stala chyba, že je zvěře kolem lidí tolik. Zda se o chybu vůbec jednalo. Ona konfrontace lidí žijících ve vesnicích a městech se zvířaty, která přicházela z extravilánu, se stupňovala. Lidé začali mít na zvěř averzi, pocit ohrožení jejich majetku, spočívající v rozkvetlých zahradách, bujných záhonech a všem co by zvěř mohla spořádat. Zmiňované uvědomění si, že by člověk žil vedle divokých zvířat na vyhraněném území začala být téměř nemožná. Hledala se vina, kdo za to může. Ani velmi fundovaní lidé mnoha oborů, zaobírajíc se touto problematikou nevědělo, co zásadního to způsobilo.
Migrace zvěře, přiznávání zvýšeného počtu zvěře mysliveckými sdruženími, nahlašování škod majiteli lesních porostů jsou nemalé důvody pro narušení rovnováhy systému. Jisté však je, že se zvěř asimilovala na člověka, vyskytuje se tedy v intravilánu obce a lidem tak narušuje jejich „soukromé“ prostředí. Nenávist vůči lesní zvěři začíná být znatelná, dostala se do mnoha rozhovorů a diskusí mezi lidmi, začala být i mediálně, i když nadneseně zveličována.
Zmíněná komplikovanost problému, dotazování z mnoha stran (odborné i široké veřejnosti) mi otevřela nový prostor, jak vytvořit prostředí, jež je pro mnoho lidí běžnou situací a jiné dokáže naopak rozčílit. Vytvořil jsem jelení zvěř z vrbového proutí a zbytků drátů z oplocenek, které se vyskytuje v krajině, kde se jelení zvěř pohybuje. Tyto sochy jsem umisťoval do krajiny za svítání nebo naopak po západu slunce, tak aby mne nikdo neviděl a sochy se objevily v krajině samovolně. Místa, kde sochy stojí, byla vybrána tak, aby se k nim člověk dostal po překonání nějakého valu nebo je naopak viděl z velké dálky, tak jak se reálně většinou se zvěří setkává. Sochy byly umístěny na dohled z posedů a kazatelen.
Po čase se sochy staly součástí krajiny, turistickým cílem, místem kam chodili celé rodiny - zůstaly na pospas přírodě.
